Tepy krajiny
Olga Karlíková, Michal Kindernay, Milan Maur, Jiří Šigut
Není obvyklé, aby se na výstavách v OFF/FORMATu setkávali umělci a umělkyně takového generačního rozpětí. Zesnulá Olga Karlíková zahájila svou tvůrčí dráhu již v polovině minulého století, zatímco Michal Kindernay patří k současné mladší střední generaci. Přesto je všechny spojuje sdílená strategie záznamů a reprezentace dynamiky našeho životního prostředí, přírodních procesů i antropogenních intervencí do nich. Jevů, které nám nezřídka splývají s všedností nebo jsou pro naše smysly neuchopitelné, unikají nám na jiných vlnových délkách a mizí za horizontem přítomného prostoru a času. Počasí, klima, světlo a zvuk, elektromagnetické chvění, smog…
Zájem o toto organické dění má ještě mnohem delší historii, stačí připomenout krajináře 19. století a jejich úsilí o zachycení meteorologických fenoménů nebo proměnlivé atmosféry. Nicméně v druhé polovině následujícího věku se protnul s rozšířeným polem uměleckých metod a idejí – land artem, akčním a konceptuálním uměním, novými a ještě novějšími technologiemi, sociální aktivací umění a dalším. A právě zde začíná náš příběh, sestavený z rozsahem nevelkého, ale působivého výběru děl z tvorby, kterou si nyní zmíníme.
Hluboký osobní vztah ke každému zelenému lístku a živému tvoru, záliba v hudbě i vize nadosobního vesmírného řádu se staly podhoubím, z něhož od konce 60. let vyrůstaly záznamy Olgy Karlíkové. Na stránky skicáků i větší formáty zapisovala osamělé hlasy nebo celé chóry ptáků, žab a velryb, sledovala dráhy jejich letu a rytmus stavby těla. Milan Maur zas kloubil své přírodovědné fascinace se zájmem o tehdy proskribované současné umění a od první poloviny 80. let striktnějším grafickým či číselným jazykem a později gesticky uvolněnějším zachycoval posuny stínů, opadávání listů, tání ledu, dopad kapek, hladinu řeky, let bělásků… Jiří Šigut, konceptuální umělec zaujatý vizí lapení totální skutečnosti, se ve dvou desetiletích lemujících přelom tisíciletí vydával do noční krajiny. V trávě, pod lopuchy, v tůních zanechával fotopapíry, do nichž se v průběhu dní otiskovaly okolní světelné podmínky a chemické procesy. Michal Kindernay, zaujatý ekologií, po roce 2010 již pracoval s digitálními technologiemi. S DIY sestavami kamer a senzorů i vědeckými systémy, zapojenými do sítí a využívající upravený software, s generickými obrazy a zvukovými instalacemi, které přibližují hlukové a elektromagnetické znečištění, meteorologické děje, a množství dalších procesů.
V průběhu času a v kontextu osobních perspektiv se tak měnily nástroje a některé motivace, klíčové aspekty však zůstávaly. Jedním je desubjektivizující metoda záznamu, která je jen částečně řízena rozhodnutími umělce či umělkyně. Někdy k tomu využívají různé technologie, jindy vlastní těla, která však jakoby přebírají některé charakteristiky těchto strojů. Rozhodně se ale nevzdávají hlubokého osobního prožitku. Karlíková se noří v ranním šeru do ptačího chóru, Maur až k fyzickému vyčerpání prosleduje hranu stínu či třepot motýlích křídel, Šigut se dotýká noční krajiny, Kindernay naslouchá neslyšiteleným vlnám nebo hlukovým hladinám. Není překvapivé, že většinou mají blízko k environmentální problematice. Karlíková, traumatizovaná devastací, patřila v českém umění k průkopnicím zájmu o ni, Kindernay je důležitou postavou tohoto prostoru dnes. A zde můžeme také nalézat jedno z nejdůležitějších témat jejich tvorby. Je jím probuzení vnímavosti vůči našemu okolí, spatření neviditelného, zaslechnutí tichého, změna samozřejmého a přehlíženého na nesamozřejmé, prožívané a skutečně zakoušené. Naladění sebe a nás na mimolidský svět a podmínky antropocénu. Což je jedna z asambláže klíčových praxí současnosti – netřeba vysvětlovat proč.
Ondřej Navrátil
